I když se jako náš národní nápoj označuje pivo, určitě by toto označení snesla i káva. Návštěvy zveme na kafíčko, v práci se povzbuzujeme pořádným kafem, připravujeme si kávičku k odpolednímu posezení.
Jenže není káva jako káva. Klasický český turek – tedy zalít mletou kávu horkou vodou – je sice jednoduchý způsob, ale neposlouží ani té kávě, ani našemu zdraví. Káva dlouhým louhováním získává nepříjemnou chuť a působí také dráždivě na zažívací trakt.
Pokud si chceme na kávě opravdu pochutnat, vyžaduje to dva předpoklady: koupit kvalitní kávu a správně ji připravit. Pak si ji skutečně můžete vychutnat a zjistíte, že není pokaždé stejná. Že s kávou je to jako s vínem. Liší se oblast od oblasti, některá vám chutná víc, jiná zas méně.
I když je to obyčejná káva do kanceláře, tak proč bychom se měli spokojovat s nějakou nechutnou břečkou jen proto, že je levná? Když zkusíte spočítat, jaký je cenový rozdíl mezi laciným výrobkem ze supermarketu a kvalitním produktem ze specializovaného kávového obchodu, zjistíte, že to za měsíc není tak velká částka. Že to je malý kousek luxusu, který sobě i svým blízkým dopřát můžete bez toho, abyste se finančně zruinovali.
Nároky dnešního světa jsou velké a chce se toho od nás hodně. Někde bychom si to měli vykompenzovat a dopřát si něco, co nás potěší, na co se můžeme těšit. Může to být hezká knížka, voňavá bublinková koupel, ale taky šálek voňavé kávy. Příprava a pití kávy navíc nezabere tolik času, můžeme se ji dát i několikrát za den.
čtvrtek 23. května 2013
pátek 10. května 2013
Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace
Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.
Kousek romatické četby od Karolíny Světlé
Karolína Světlá patří k těm autorům, o kterých se učíme ve škole, češtináři je považují za klasiky, které bychom měli znát, ale skoro nikdo je nečte.
Náhodou se mi při posezení v čajovně dostala do ruky knížka Karoliny Světlé Kříž u potoka. Karolina Světlá psala v době, kdy Česká republika byla součástí Rakousko-Uherska, úředním jazykem byla němčina. Čeština byla považována za jazyk nižších vrstev. Byla to ale také doba, kdy se češství a čeština začíná dostávat ke slovu a objevují se vlastenci, kteří jsou na svoje češství hrdí.
To vydání knížky Kříž u potoka, které se mi dostalo do ruky, bylo vydáno v roce 1930 ke stoletému výročí jejího narození, byl zachován i ten archaický jazyk, který by od četby spolehlivě odradil většinu dnešní mladé generace, která je nucena číst ve škole „povinnou literaturu“.
Karolina Světlá je představitelkou vesnického románu, inspiraci čerpala v Podještědí, kde se narodil její manžel a kam jezdili na léto.
Hrdinkou románu je osiřelá Eva, která je přijata do rodiny mlynářky, která ji opravdu miluje a stará se o ni jako o vlastní. Když Eva vyroste, provdá se do rodiny Potockých, která je známá tím, že v ní ženy vždy trpěly nedobrým zacházením od mužů. Ke sňatku ji nevede ani láska, ani ji nenutí rodina, ta ji naopak odrazuje. Chce udělat v životě něco dobrého, rozhodne se tedy svou láskou vykoupit „prokletou“ rodinu Potockých. Její manžel ji zpočátku velmi miluje, ale po čase ho láska přejde, začne si připadat méněcenný vedle pracovité a schopné ženy, jejíž zálibou je čtení knih. Čím dál víc času tráví mimo domov, chodí do hospody a najde si i milenku. Nicméně láska a pokora jeho ženy a také proradnost jeho milenky ho přivedou k rozumu a konec by byl skoro happy endem, kdyby nebylo tragické smrti manželova bratra, který se snažil pomoci ve složité situaci.
Nevím sice, jak vypadal vesnický život v té době, ale připadalo mi, že je podaný poněkud idealizovaně. Jako by autorka těm vesničanům nadržovala. Jako by chtěla příznivým obrazem venkovanů chtěla povzbudit českou hrdost. Je dost pravděpodobné, že takový motiv měla, vzhledem k tomu, že se stýkala s českými intelektuály, např. s Janem Nerudou nebo Boženou Němcovou.
Karolína Světlá se taky zasazovala o ženská práva, o zlepšení situace chudých žen prostřednictvím vzdělání apod. Dneska bychom to považovali za sociální práci a ten názor, že vzdělání je cestou k lepšímu životu, ten mi rozhodně nepřipadá zastaralý. Naopak. Myslím, že důležitost znalostí a dovedností je dnes mnohem důležitější než dříve. I když vzdělání a znalosti není synonymum. Nicméně vzdělání má dnes velkou prestiž a (skoro) každý rodič chce, aby jeho dítě studovalo a dosáhlo vysokého postavení. Řemeslo a práce rukama už takovou prestiž nemá. Pokud jde o mě, tak si spíš budu vážit schopnéh a pracovitého ševce nebo truhláře než sebevědomého frajera, který zbohatl bez toho, aby lidem poskytoval nějakou skutečnou hodnotu.
Náhodou se mi při posezení v čajovně dostala do ruky knížka Karoliny Světlé Kříž u potoka. Karolina Světlá psala v době, kdy Česká republika byla součástí Rakousko-Uherska, úředním jazykem byla němčina. Čeština byla považována za jazyk nižších vrstev. Byla to ale také doba, kdy se češství a čeština začíná dostávat ke slovu a objevují se vlastenci, kteří jsou na svoje češství hrdí.
To vydání knížky Kříž u potoka, které se mi dostalo do ruky, bylo vydáno v roce 1930 ke stoletému výročí jejího narození, byl zachován i ten archaický jazyk, který by od četby spolehlivě odradil většinu dnešní mladé generace, která je nucena číst ve škole „povinnou literaturu“.
Karolina Světlá je představitelkou vesnického románu, inspiraci čerpala v Podještědí, kde se narodil její manžel a kam jezdili na léto.
Hrdinkou románu je osiřelá Eva, která je přijata do rodiny mlynářky, která ji opravdu miluje a stará se o ni jako o vlastní. Když Eva vyroste, provdá se do rodiny Potockých, která je známá tím, že v ní ženy vždy trpěly nedobrým zacházením od mužů. Ke sňatku ji nevede ani láska, ani ji nenutí rodina, ta ji naopak odrazuje. Chce udělat v životě něco dobrého, rozhodne se tedy svou láskou vykoupit „prokletou“ rodinu Potockých. Její manžel ji zpočátku velmi miluje, ale po čase ho láska přejde, začne si připadat méněcenný vedle pracovité a schopné ženy, jejíž zálibou je čtení knih. Čím dál víc času tráví mimo domov, chodí do hospody a najde si i milenku. Nicméně láska a pokora jeho ženy a také proradnost jeho milenky ho přivedou k rozumu a konec by byl skoro happy endem, kdyby nebylo tragické smrti manželova bratra, který se snažil pomoci ve složité situaci.
Nevím sice, jak vypadal vesnický život v té době, ale připadalo mi, že je podaný poněkud idealizovaně. Jako by autorka těm vesničanům nadržovala. Jako by chtěla příznivým obrazem venkovanů chtěla povzbudit českou hrdost. Je dost pravděpodobné, že takový motiv měla, vzhledem k tomu, že se stýkala s českými intelektuály, např. s Janem Nerudou nebo Boženou Němcovou.
Karolína Světlá se taky zasazovala o ženská práva, o zlepšení situace chudých žen prostřednictvím vzdělání apod. Dneska bychom to považovali za sociální práci a ten názor, že vzdělání je cestou k lepšímu životu, ten mi rozhodně nepřipadá zastaralý. Naopak. Myslím, že důležitost znalostí a dovedností je dnes mnohem důležitější než dříve. I když vzdělání a znalosti není synonymum. Nicméně vzdělání má dnes velkou prestiž a (skoro) každý rodič chce, aby jeho dítě studovalo a dosáhlo vysokého postavení. Řemeslo a práce rukama už takovou prestiž nemá. Pokud jde o mě, tak si spíš budu vážit schopnéh a pracovitého ševce nebo truhláře než sebevědomého frajera, který zbohatl bez toho, aby lidem poskytoval nějakou skutečnou hodnotu.
čtvrtek 9. května 2013
Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl
Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl.
Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.
K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.
Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék). Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.
Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.
Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.
Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.
Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.
Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.
V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?
Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.
K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.
Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék). Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.
Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.
Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.
Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.
Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.
Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.
V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)