středa 30. listopadu 2011

Vtipy


Pan Lustig přišel na lékařskou prohlídku.
Chodí pravidelně, po každých 10 letech.
Sestřička se diví - vy jste u nás byl naposledy před 10 lety - to vám bylo 80 let! To bude mít pan doktor radost, že jste na nás nezanevřel.
Kouříte?
Jóó, krabičku denně, a když přijdou kamarádi, tak dvě krabičky.
Pijete?
Jóó, 3 pivka denně, pak lahvičku červeného - to na srdíčko, omlouvá se - a tajtrlíka slivovice jako šláftruňk.
A co sex? pokouší se zalaškovat sestřička.
No, pravidelně už ne, protože žiju sám, ale třeba minulý týden, to jsem dopil tu lahvinku červeného, lehnu si na gauč, přivřu oči, a mám pocit, že nejsem v místnosti sám. Tak oči otevřu - a nade mnou se sklání nějaká žena. Byla sice hubenější, ale jak se tak nade mnou skláněla, tak jsem ji na sebe strhnul a znásilnil. A že jsem po té lahvince byl nějak v ráži, tak jsem ji vzal do ložnice a tam jsem ji znásilnil podruhé. No, znásilnil - je to násilí, když se vůbec nijak nebránila?
Když odešla, tak jsem si konečně chtěl oddechnout, a zvoní zvonek.
Za dveřmi stála zas ta žena.
Omlouvala se, že vyrušuje, a vedla takové ty řeči, ze kterých je hned jasné, že se jí jedná o něco jiného, až se vyjádřila konkrétně: že zapomněla v obýváku kosu!



Na pěkně rozjeté větší párty přijde chlápek k jedné ženské a něco jí šeptá do ucha.
Ona vykřikne: "Vy perverzní dobytku, jak vás mohlo napadnout, že bych s vámi chtěla dělat takové věci?"
Vzápětí se jí zúží oči a tichým hlasem dodává:
"Že vy jste ten mizera, co mi ukradl můj diář!?"



Paní vejde do lékárny a od lékárníka žádá jed.
"Vážená paní, na co jed potřebujete?"
"Chci zabít svého manžela."
"Ale já vám přece nemůžu prodat jed, abyste někoho zavraždila!"
Paní vytáhne z kabelky fotku, na které je muž a žena v jednoznačné pozici.
Muž na fotce je její manžel, a žena na fotce je lékárníkova manželka.
Lékárník zdvihne fotografii a přikývne:
"Promiňte. Nevěděl jsem, že máte recept!"



Na lesní cestě stojí auto, v něm dva lidé, kteří dělají to, co většina dvojic v autech na lesních cestách. Když jsou v nejlepším, ženská toho chlapa zarazí a povídá: "Promiň, měla jsem ti to asi říct předem, seběhlo se to tak rychle, no, víš, já jsem prostitutka a účtuju si za číslo tisícovku." Chlápek jen vyvalí oči, ale natáhne se do saka pro peníze, zaplatí a oba pokračují ve své bohulibé činnosti.
Když je po aktu, zapálí si cigaretu. Dokouří a chlápek jen tak pořád sedí za volantem a kouká z okna.
"Proč nikam nejedeme?"ptá se dívka.
"Promiň, měl jsem ti asi říct předem, že jsem taxíkář a jízdné odtud do města je dvanáct stovek."


Učitel oznámil termín konání písemky a dodal: "Omluvit vás může jen neschopenka nebo smrt v rodině."
Student: "A co extrémní sexuální vyčerpání?"
Třída se složí smíchy, ale učitel odpoví: "To se holt budete muset naučit psát druhou rukou."







Časopis Květy vytiskl kvíz "Jak známe ženy ?".
Zvítězil Jirka Nový, stáří 10 let.
Rozčilený čtenář napsal redakci:
"Je to směšné, je mi 65 let, poprvé jsem ženu poznal ve svých 15-ti letech a vy jste dali hlavní cenu nějakému klukovi!!!"
Redakce odpověděla:
"První otázku našeho kvízu - Kde mají ženy nejkudrnatější vlasy?" Jirka zodpověděl správně - v centrální Africe.
Co jste odpověděl Vy? A ještě nakreslil!!!
Na druhou otázku našeho kvízu - Název nejdůležitějšího orgánu žen? Jirka odpověděl také správně - Celosvětová federace žen.
Co jste odpověděl Vy? A ještě nakreslil?!!!
I poslední, třetí otázku - Co ženy netrpělivě očekávají každý
měsíc? Jirka zodpověděl správně - nové číslo časopisu Květy.
Co jste odpověděl Vy ?????
A díky bohu, že jste nic nenakreslil!"

Baví se dva kamarádi: "Tak jsem byl u toho podnikového psychologa. Podle něj jsem prý agresivní a mám sklony k násilí."
"No a co ty na to?"
"Co by? Rozbil jsem mu hubu, debilovi."

V - Voda

Voda, nejdůležitější kapalina na této zeměkouli, podmínka života. Myslím, že žádná óda, kterou bych zapěla na téma obyčejné, čisté vody, by nebyla přehnaná. Nakonec o pitném režimu a potřebě vody pro naše zdraví ví už každé malé dítě. Jen si na místo vody většinou dosazujeme cokoliv, co teče, pivo, kávu, minerálku, džus, až po různé barevné limonády. Zvlášť ty barevné vody mě připadají podezřelé. Červené jahodové šťávě bych je tak mohla věřit, ale když je to modré jako obloha, čím je to proboha obarvené? Vždyť v přírodě snad není nic, co by bylo schopné dodat tak výranou modř. Nebo zelená jablečná limonáda. Zelená jablka existují, ale šťáva z nich vymačkaná není zelená, je taková rezavě nahnědlá. Regály s nápoji v supermarketech mi připadají spíš jako výsledek vysokého stupně vývoje chemického průmyslu než jako zdroj životadárné vody. A tyhle podivné barevné tekutiny kupujeme pro sebe a dokonce i pro své děti. Když budete svému dítěti dávat jen čistou vodu, bez všech chemikálií, budete vypadat skoro jako tyran, který svému potomkovi nedopřeje něco z těch sladkých barevných lákadel. Není ten svět postavený na hlavu?
 Kromě toho, že je voda důležitá pro život, je taky krásná. Fotografie, do které se vám povede zakomponovat vodu v jakékoliv podobě, získá na zajímavosti. Ať už je to vodopád, tekoucí voda v potoce, klidná hladina rybníka, ledové útvary, sněhová pokrývka, kapky rosy na květinách nebo mlha v krajině. 

úterý 29. listopadu 2011

Vánoční nakupování dárků

Vánoční nakupování dárků

Už se to blíží. Ještě měsíc a josu tady vánoce, o kterých sice říkáme, že jsou to nejkrásnější svátky roku, ale taky je proklínáme, protože jsou náporem na naše nervy i peněženky. Obchodníci samozřejmě chtějí využít naší rozjitřené nálady a snahy potěšit své blízké a vnucují nám všechno možné i nemožné. Je snadné podlehnout a bezhlavě nakupovat. A hlavně pro děti. Protože děti mívají z dárků nefalšovanou radost a pro jejich rozzářené šťastné oči bychom udělali všechno na světě. A co teprve když se dospělí začnou trumfovat, když jedni prarodiče mají pocit, že musí dát vnoučkovi víc, než ti druzí, rozvedení tatínkové se snaží svou nepřítomnost odškodnit materiálně nebo pracovně vytížení rodiče se snaží cenou dárků vynahradit to, že na své dítě nemají čas. Někdy si říkám jak je dobře, že jsem na něco podobného nikdy neměla dost peněz, protože jinak bych také podlehla a rozmazlovala své děti spoustou dárků. I když jsem na ně čas měla a věnovala jsem jim tu pozornost, kterou potřebovali.

Mezi dospělými je to jiné. Radost se projevuje jen tak vlažně, často ani nevíme, čím toho druhého potěšit a tak saháme k dárkům spíš nouzovým a praktickým a doufáme, že se to obdarovanému bude aspoň hodit. Různé kosmetické sady, prádlo, ponožky, šály, to je klasika.

Někdy je to i tím, že se o toho druhého málo zajímáme, že ani nevíme, co by chtěl nebo nechtěl. Znala jsem starší paní, která při každých narozeninách dostávala bonboniéru. Vždycky si ze slušnosti vzala jeden kousek, zbytek rozdala, protože neměla čokoládu ráda. Tím se také nijak netajila, přesto ani jejího manžela, ani její dva dospělé syny se snachami nenapadlo, že by jí mohli koupit něco jiného. Prostě ji neposlouchali.

Těžko se vybírají dárky i lidem, kteří jsou příliš skromní a ani sami žádná přání nemají. Některé maminky a babičky jsou vůči své rodině tak obětavé, že když už přes všechny svoje protesty něco dostanou, tak se to snaží někomu dát. Napadá mě případ jedněch známých, kteří když dostali od některého syna třeba bonboniéru, při nejbližší příležitosti mu ji vrátili, aby jejich dospělý, slušně vydělávající synek nedejbože nepřišel k nějaké škodě.

 

 

 

U - úsměv

Úsměv je jedna z nejkrásnějších věcí, co znám. Myslím tím upřímný úsměv, nikoliv to, co nosí na tváři profesionální obchodníci nebo modelky. Některé krásky v časopisech se "usmívají" tak, že mě z toho až bolí tváře. mají sice pusu roztaženou až k uším a odhalují zuby, ale když se podívám na oči, v těch žádný úsměv nevidím. Je to prostě jen grimasa, která připomíná úsměv, ale ve skutečnosti je falešná.
Opravdový úsměv musí být v očích. Někdy se vytvoří i vějířky vrásek, ale jsou to vrásky usměvavé a laskavé. Současná móda bezchybně hladné pleti jim nepřeje, mě to ale nevadí, raději dám přednost upřímnému vrásčitému úsměvu před neupřímným ceněním zubů.
Vzpomněla jsem si na americké úsloví Keep smiling. Doslova přeloženo to znamená drž úsměv. Tedy stále se usmívej. Někdy člověku do smíchu není, má se pak přemáhat a předstírat dobrou náladu. Nejsem o tom moc přesvědčená.
Krásné jsou úsměvy dětí. Nejen vlastních, ale i cizích. Když se na vás usměje miminko v kočárku, tak se nedá odolat, člověk se musí usmát taky a hned se ten svět zdá o trošku hezčí. Někdy si říkám, že ty děti přicházejí na svět hlavně proto, aby nám ten život prosvětlili a rozjasnili. Taková malá sluníčka. Kéž by jim ta zářivost vydržela až do dospělosti. 

pondělí 28. listopadu 2011

T - Táborák

Táborák. Nějak mě nenapadalo žádné zajímavé slovo na T, až mi partner poradil slovo táborák. Táborák, velký oheň, který se zapaluje na dětských táborech. Tak si to aspoň oba pamatujeme ze svého dětství. Oheň je vůbec úžasný. I malý ohýnek na opečení buřtů. Už jsem ho viděla snad tisíckrát a stejně se mi pohled do plamenů nikdy neomrzí. Myslím, že to takhle vnímá většina lidí. K táboráku patří taky kytara a psíničky – třeba o kovbojích, i když ti se v našich končinách nevyskytovali. Možná právě proto byly dřív takovým idolem mladých romantiků. Je jednoduché představovat si úžasný kovbojský život, když máte v představách osmahlého drsného muže s kloboukem. Málokdo přemýšlí nad tím, jaké to bylo spát na holé zemi, jezdit celý den na koni (ty mozoly na zadku!), jíst stále stejné jednotvárné jídlo a mýt se jen výjimečně. To byla nejspíš odvrácená strana života kovbojů.
Dnes už kovbojové nejsou moderní. Dnešní děti se spíše zhlížejí v hercích nebo zpěvácích (obojího pohlaví). Ti mají život daleko pohodlnější, vydělávají obrovské peníze, žijí v luxusních domech a nám chudým se zdá, že nemůžou mít žádné starosti. Určitě mají, jen jiné než my. Bohatství přitahuje závistivce a ziskuchtivé lidi a není vždycky jednoduché včas je poznat. Ani žít s takovou hvězdou nebude nic jednoduchého. Být pronásledovaný fanoušky, bulvárem, nemít soukromí, to musí být šílený psychický tlak. Asi to nebude náhoda, že tolik populárních osobností propadá alkoholu a drogám. Jsou bohatí, budí obdiv i závist, ale jsou taky šťastní? 

neděle 27. listopadu 2011

S - svině

Svině. Tohle slovo na S mi poradil přítel. Nejdřív jsem se trochu zděsila, přece jen takové slovo na pozitivním blogu? Ale bylo i vysvětleno, že je to přece pozitivní slovo. Svině, to znamená prase, potažmo zabijačku, ovárek, jitrničky, prostě samé veskrze příjemné věci. Aspoň z pohledu člověka, ten čuník by zřejmě měl jiný názor, kdyby se ho někdo obtěžoval zeptat.
Jak se vlastně stalo, že se takové užitečné zvíře stalo hrubou nadávkou? Myslíte, že je to proto, že je špinavé a hrabe se v blátě? Uznávám, to moc sympatické není. Ovšem když máme to prasátko na talíři, tak nám jeho hygienické návyk nikterak nevadí.
Pravda bude někde jinde. A já tuším kde. Prase je tak skvělé stvoření, inteligentní a užitečné, daleko předčící celou řadu lidí, že se stalo předmětem závisti. A co udělá bezmocný závistivec tváří v tvář takové osobnosti jako je čuník? Začne intrikovat a pomlouvat. Takhle nějak určitě musela ta nepěkná nadávka vzniknout, protože samo prase si podobnou nepěknou pověst ale vůbec nezaslouží.

sobota 26. listopadu 2011

R - Radost

Radost. Co vám dělá radost? A máte v životě dost radosti? Nebo jste pohlceni prací a starostmi a radost necháváte dětem?
Říká se, že dětství je dobou radosti. Je pravda, že zvlášť malé děti umějí prožívat radost, stejně tak se ale dokážou třeba několikrát za den rozplakat. Čím jsme starší, tím více se učíme, že plakat – hlavně před ostatními – není dobré, učíme se svoje emoce kontrolovat a zadržovat. Jenže to děláme i s projevy radosti. A tak se ta radost pozvolna z našeho života vytratí. Což je obrovská škoda. Radost není výsada dětí, můžeme si ji užívat všichni. Jen už to možná nejde tak snadno a přirozeně. Odvykli jsme. Musíme se znova naučit. Všímat si toho, co nám působí potěšení a dopřávat si svých radostí. Drobná potěšení se zdají bezvýznamná, ale za to si jich můžeme dopřát spoustu. Srovnejte to s jídlem. Luxusní večeři ve vyhlášené a drahé restauraci si nejspíš dopřejete jen občas. Ale zmrzlinu nebo horkou napěněnou koupel, tu můžete mít denně. Každý den potřebuje naše duše něčím potěšit.
Co dělá radost mě? Vynechám rodinu, i když ta je pro mě radostí číslo jedna.
Miluju knížky. Strašně ráda čtu. Škoda, že se tím nemůžu živit, vydělala bych majlant.
Příroda a zahrada. Dřív jsem to tolik neprožívala, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak mi pobyt v přírodě dělá dobře.
Kreslení. Nejsem nijak zvlášť skvělá malířka, ale baví mě to.
….
Chtěla bych toho napsat víc, ale zjistila jsem, že bych musela sáhnout hluboko do svého nitra a možná odhalit i něco, co si chci raději nechat pro sebe.  

Písmeno Q

Písmeno Q se ve slovech příliš nevyskytuje, v českých už vůbec, nejčastěji se používá jako zkratka pro metrický cent, metrák, což je hmotnost (neboli váha) 100 kg.  Dokážete si představit, kolik je jeden metrický cent? Dřív jsem si myslela, že vážit metrák je hrozné, že to už je člověk opravdu hrozně tlustý. Dnes už vím, že dvoumetrový chlap téhle váhy dosáhne velmi snadno, nijak zvlášť tlustý být nemusí. Pro mě při mé výšce 165 centimetrů by to bylo  opravdu hodně. Nejtěžší lidé světa dosahují váhy 300, 400 i víc kilo. To je strašné. Nechápu, jak je vůbec možné dosáhnout tak obrovské váhy. I když se budu hodně cpát, můžu ztloustnout na 120, možná 120 kilo, ale 400? Jejich tloušťka má svoje kořeny nejspíš už v dětství.
Rodiče, prarodiče a ostatní příbuzní mají samozřejmě radost, když jejich děti pěkně jedí. A snaží se jim udělat jídlem radost. Lízátko, zmrzlinka, barevná limonádka, pytlík bonbónů, navrch nějaká ta sušenka nebo žvýkačka. Děti se nebrání, vždyť jim to chutná a apelovat u předškoláka na to, že je to nezdravé, je jako mluvit na něj finsky. A navíc, přece to naše zlatíčko neošidíme, chceme pro něj to nejlepší. Přitom stále více dětí je při těle nebo dokonce obézních. Se všemi průvodními jevy, jako jsou zdravotní rizika nebo výsměch spolužáků. Z tloušťky děti nevyrostou a ze špatných stravovacích návyků už teprve ne. Ti rekordmani s váhou několik set kilo určitě neztloustli po mrkvi a brokolici.

pátek 25. listopadu 2011

P - Piráti a pirátství

Piráti a pirátství. Slovo pirát ve mě evokuje představu jednookého námořního bandity se šátkem. K tomu obrázek velké oplachtěné lodi. Pirátská loď se objevila, napadla nějakou “poctivou” loď, piráti si nakradli, případně zabili a zase zmizeli. Napadená loď si musela poradit svými silami, žádnou pomoc odnikud čekat nemohla.  Živobytí to bylo drsné a nepočestné, ale mohlo být výnosné. Dnes už to tak jednoduché není. Námořní pirátství sice ještě nevymřelo, občas čteme zprávy o pirátech v Somálsku a určitě budou existovat i jinde, ale dnešní dobrodruzi to mají těžší, už není tak snadné unikat před spravedlností.
V naší zemičce bez moře nás víc než ti námořní trápí piráti silnic. To jsou ti, kdo se na silnici chovají se stejnou ohleduplností a laskavostí, jako banditi na moři. Před časem proběhlo po internetu video řidiče, který jiného řidiče vytlačil ze silnice. A to doslova, napadené auto skončilo někde na louce a jen náhodou bez těžkých zranění posádky. Co se honí v hlavě takového piráta? Nedokážu si představit, kolik agrese v něm musí být. Sama jsem spíš mirumilovná a podobné chování jde mimo moje chápání. Dokážu pochopit námořní piráty, ti to dělají pro zisk, ale ti silniční? Co z toho mají? Zisk to není, je v podstatě forma vandalství, kdy něco zbytečně a pro nic za nic zničím.
Další formou je počítačové pirátství. Což znamená, že ukradnu něčí data a dělám s nimi, co chci. Stáhnu obrázek z internetu, použiju na svých stránkách a tvářím se, že je můj. Je to tak jednoduché, že to dělají i malé děti, které někdy ani netuší, že dělají něco nezákonného. Že se krást v obchodě nemá, to vědí, ale nelegální stahování filmů, hudby nebo obrázků je netrápí.
Daleko větší problémy ale působí lidé, kteří cíleně kradou citlivá data. Hesla, piny, databáze. Chovají se podobně, jako námořní piráti: přijdou, vezmou, co chtějí a zase rychle zmizí. Internetové prostředí jim k tomu obrovsky pomáhá.  

čtvrtek 24. listopadu 2011

O - Omluva

Omluva. Když jsme byli dětmi, učili nás, že se máme omluvit vždycky, když někomu nechtěně nějak ublížíme. Děláme to i v dospělosti? Jsme našim dětem dobrým příkladem?
Když do někoho vrazím, je normální říct promiň/te. Omluvíte se i tehdy, když jde o dítě? A co když se zmýlíte a pravdu má právě to dítě?
Mezi dospělými to tak funguje. Když se stane, že do někoho neúmyslně vrazím, rychle se omluvím. Jinak by ten dotyčný mohl nabýt dojmu, že to byl úmysl, že jsem ho z nějakého důvodu chtěla napadnout. Což v něm vyvolá nepříjemný pocit, možná i agresi, i když ji nemusí projevit navenek. Omluva je něco jako nástroj k uhlazení ostrých hran v mezilidských vztazích.
Ne každá omluva funguje. Záleží na úmyslu. když mi někdo ublíží nedopatřením, pochopím to a můžu odpustit. Co když v tom byl zlý úmysl? Když mě někdo okrade, já na to přijdu a on se mi pak omluví? Když se mi partner omluví za nevěru (jen příklad, tohle naštěstí ve vztahu řešit nemusím)? Mám odpustit a tvářit se, že o nic nejde? Asi těžko. Úmyslný čin se tak snadno smáznout nedá. Svědčí totiž o určitém postoji druhého člověka ke mně a dokud ten postoj (a pak i chování) nezmění, jsou mi jeho omluvy k ničemu.
Omluva může být i nevhodná. Třeba omluva za něco, co jsem nezavinila. Někteří lidé na sebe dokážou vztáhnout jakýkoliv problém, od nemocného dítěte, vadnoucí kytky, mrzutého partnera až po stávkující počítač. Jako by v sobě měli všeobjímající pocit provinilosti. Je mi jich líto. Žijí život plný starostí, které do značné míry existují jen v jejich hlavě.

středa 23. listopadu 2011

N - Názory

Názor jsou prý jako zadek – každý má nějaký.
Někdy dokonce máme pocit, že bychom měli mít názor na většinu věcí kolem sebe. Jako by bylo něco špatného na tom nemít názor. Názor si tvoříme i tehdy, když nemáme dost informací, velká část našich názorů je tvořena jen díky dílčím, neúplným a třeba i zavádějícím informacím, které jsme získali kdo ví kde. Přesto máme sklon považovat svoje názory za fakta, za správné a následováníhodné.
Názory a fakta jsou dvě různé věci. Fakt je, že špenát je zelený. Názor je, že špenát je chutný nebo nechutný. Fakt je něco, co je nezávislé na tom, co si přejete nebo co se vám líbí. Naopak názor je velmi závislý na osobě, která to tvrzení pronáší.
Svůj názor taky můžeme změnit. Jsou lidé, kteří si myslím, že si na svých názorech musí za každou cenu stát, že to je znak pevného charakteru. Ale kdybychom neměnili názory, jak bychom se mohli rozvíjet a učit? Někde bychom ve svém vývoji ustrnuli.
Všichni víme, že jiní lidé mívají jiné názory. Obvykle je můžeme tolerovat. Dokonce musíme, kdybychom se rozčilovali vždycky, když má někdo na něco jiný názor, to bychom se uzlobili. Není to problém, když jde o oblíbenou barvu nebo televizní pořad. Jenže pak jsou jiné názory, které jen tak tolerovat nemůžeme. Jsou to ty názory, které útočí na naše hodnoty. Pro katolíka může být nepřijatelné to, že v některých kulturách je přípustné mnohoženství. Pro mě je nepřijatelná nevěra ve vztahu, jjinde to třeba tak moc neřeší.
Zjišťování názorů má ovšem i značný dopad komerční. A na internetu se to realizuje velmi snadno. Je velmi jednoduché uspořádat anketu nebo průzkum a to velké firmy to dělají hodně často. Názory nás zákazníků jsou pro ně velmi důležité, protože jim umožňují vycházet zákazníkům vstříc a plnit jejich přání. Takovým průzkumem zákaznických názorů je i nakupování v supermarketu. Tím, že něco hodíte do košíku, tím tomu vlastně dáváte svůj hlas. Když supermarkety zjistí, že lidé dávají přednost třeba výrobkům s malých obsahem cukru, udělají všechno proto, aby jim takové výrobky nabídly. Škoda jen, že místo cukru dají do nápojů a sladkostí jakási sladidla, o kterých si můžeme myslet, že jsou neškodná, ale je to fakt nebo názor? Cukr zná naše tělo milióny let, sladidla pár desítek. Proto si myslím, že radši ten cukr. To je ale jen můj názor, nikoliv fakt.

pondělí 21. listopadu 2011

M - minulost


Minulost.
Všechno, co už bylo a co nemůžeme změnit. Každý z nás – možná s výjimkou malých dětí – si v sobě neseme otisk toho, co se nám a s námi dělo v minulosti. Snažíme se žít v přítomnosti, stejně se na nás podepisuje to, co bylo. Úspěchy i neúspěchy, věci, na které jsme hrdí nebo ty, za které se stydíme, radosti i bolesti. Tohle všechno z nás zformovalo takovou osobnost, jakou právě teď jsme. Není lehké hodit minulost za hlavu a zapomenout.
Minulost je něco, co už nezměníme. Jsou v ní milé, příjemné vzpomínky, ale i chvíle bolavé nebo dokonce tragické. Co se stalo, to se stalo, můžeme si tisíckrát, co jsme měli udělat jinak, můžeme litovat a trápit se, čas už nevrátíme. Jediné, co můžeme změnit, je náš postoj k minulosti. Ale taky to není lehké. Zbavit se nepříjemných myšlenek. Nejsnáz se mi to daří, když je nahradím jinými, méně obtěžujícími. Asi to tak dělá hodně lidí, taková knížka nebo film je oblíbený způsob, jak zapomenout na starosti.
Z minulosti bychom se měli také poučit. K čemu by nám ty naše chyby byly, kdybychom se z nich nenaučili? Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že ty nejdrsnější životní zkušenosti mě nejvíc naučili. Ne vždycky si z trablů člověk vezme to správné poučení. Když vás podvede chlap a vy si z toho vyvodíte, že všichni chlapi jsou kreténi, nemyslím, že je to právě ta správná úvaha. Jenže v životě to není tak jednoduché, jako ve škole. Chybí v něm ten vševědoucí a všeznající pan učitel, který by nám dokázal na vše odpovědět. Tak se v tom plácáme a snažíme se dělat věci co nejlépe. Po čase se pak ohlédneme a říkáme si, jak jsme mohli udělat to nebo ono, proč jsme tohle nebo tamto neviděli.
Jenže jinak to nejde. Ve škole můžeme být premianty, kteří nedostávají jiné známky než jedničky. V životě se to bez čtyřek a pětek neobejde.

sobota 19. listopadu 2011

L - láska a laskavost


Láska a laskavost. Láska je jedno z nejčastějších témat ve filmech, knížkách a písničkách. Samozřejmě hlavně láska milenecká, ta nádherná euforie, když se zamilujeme. Každé slovo, každý pohyb či pohled milované bytosti je úchvatný, neexistují chyby ani pochyby. Všichni to známe a všichni víme, jak šťastní, ale taky zaslepení dokážeme být. Spousta velkých lásek se ani nedostane za toho stádium zamilovanost. Po čase euforie opadne a z miláčka se stane někdo obtížný, kdo je nám lhostejný nebo dokonce s kým nechceme dýchat ani společný vzduch, natožpak strávit celý život.
Když vztah vydrží, má šanci se rozvinout do lásky méně euforické, ale za to trvalejší, kdy už partneři o svých chybách vědí, ale dokáží s nimi žít. Už nejsou tak zaslepení, už si nemyslí, že našli nejlepšího člověka na světě. Tohle je druh lásky, které si vážím. Zamilovanost je od přírody, ale skutečná láska, ta už vyžaduje rozumného člověka a dost práce na vztahu. Kdo to neumí, může třeba celý život střídat partnery a hledat toho pravého. Nenajde, protože chyba není v partnerovi, je někde jinde. Je v nerealistickém očekávání, že můžu jen brát a nemusím nic dávat zpátky. Partnerská láska je o právě o tom partnerství, o tom, že každý něco do vztahu vkládá. A peníze jsou až to poslední, víc se cení tolerance, pochopení, podpora, upřímnost, důvěda. To je materiál, ze kterého se staví dobré mezilidské vztahy.
Laskavost je něco, co s láskou úzce souvisí. Podle mě bychom v životě potřebovali víc laskavosti. Takové té příjemné laskavosti, když se na vás prodavačka v obchodě usměje nebo kolega v práci řekne něco povzbudivého. Moc se to dnes nenosí a je to škoda. Laskavost nastupuje tam, kde lásku nevyžadujeme a nechceme dávat, ale přesto chceme s lidmi jednat tak, aby nám to bylo příjemné. Láska je emoce a těm se špatně poroučí. Laskavost je akt vůle, je to naše svobodné rozhodnutí. Mockrát jsem si ověřila, že laskavé chování se vyplácí. Lidé mají sklon chovat se k nám taky laskavě. Přijdete na úřad naštvaní a vylejete si vztek na úřednici. Jakou reakci od ní můžete čekat? Když přijdete a chováte se slušně, dokonce když projevíte pochopení s tím, že každý občas může udělat chybu, připravujete si půdu pro vstřícné jednání. Tak by podle mě měly vypadat mezilidské vztahy. Obvykle to tak i funguje, aspoň dokud mezi sebou lidé jednají čestně, bez postranních úmyslů, jako je ošidit nebo poškodit někoho.


K
Knížky. Miluju knížky. Odmalička jsem byla knihomol, četla jsem, co mi pod ruku přišlo.
Knížky přinášeji hlavně dvě věci: příběh a informace.
Příběhy jsou doménou krásné literatury. Tlustý román nebo stručná povídka, jak by mohly existovat bez příběhu?  Milujeme příběhy, vyrostli jsme na nich a pohádky z dětství si pamatujeme dodnes. Možná, že pohádky čteme dodnes. Fantasy literatura, ve které vystupují draci, čarodějky, příšery z podzemí nebo andělské bytosti, se dnes velmi rychle rozvíjí. Ale i ta potřebuje příběh. Harry Potter, knihy a filmy  o mladém čaroději, jsou silné právě v tom příběhu. Obsahuje také další nadčasové prvky: boj dobra se zlem, kdy dobro nakonec vyhraje. Hrdina je zpočátku outsiderem, to se nám někdy stalo každému, proto pro něj máme takové pochopení a dokážeme se do jeho situace vcítit.
Druhou věc, kterou na knížkách oceňuju, jsou informace. Tak zvaná naučná literatura. Ten výraz naučná se mi vůbec nelíbí. Jako by v něm bylo obsaženo, že mě někdo chce poučovat. Ten, kdo poučuje, má jaksi navrch nad tím poučovaným a to je nepříjemný pocit. Přitom mám ráda knížky, ze kterých se něco nového dozvím, a že jich dnes vychází spousta. Mnohem víc, než by člověk zvládl aspoň letmo přečíst. Navíc, nejsou nijak zvlášť levné, takže si opravdu rozmyslím, co koupím. Další možnost je půjčit si knížky v knihovně. Mým oblíbeným místem v knihovně je regál s novinkami.
V souvislosti s internetem se stále víc mluví o elektronických knihách. To už jsou jen soubory v počítači, úplně jim chybí ta hmotná podstata, nemají váhu, vůni, nemůžeme si je pohladit. Za to se dají sehnat levněji než ty papírové. Hlavně v angličtině, v češtině ten výběr ještě není tak úžasný. Velkou budoucnost podle mě mají elektronické knihy v oblasti naučné a odborné literatury. Znají to třeba studenti vysokých škol. My jsme kdysi měli stohy skript – papírových vysokoškolských učebnic, dnešní studenti mají internet.
Není to zvláštní? Internet je takovou bohatou studnicí informací, přesto stále vychází taková zajímavých knížek. I když říkáme, že nemáme na čtení čas. Stejně ale čteme, i když toho nezvládneme tolik, kolik bychom si přáli.

pátek 18. listopadu 2011

K - Knížky


Knížky. Miluju knížky. Odmalička jsem byla knihomol, četla jsem, co mi pod ruku přišlo.
Knížky přinášeji hlavně dvě věci: příběh a informace.
Příběhy jsou doménou krásné literatury. Tlustý román nebo stručná povídka, jak by mohly existovat bez příběhu?  Milujeme příběhy, vyrostli jsme na nich a pohádky z dětství si pamatujeme dodnes. Možná, že pohádky čteme dodnes. Fantasy literatura, ve které vystupují draci, čarodějky, příšery z podzemí nebo andělské bytosti, se dnes velmi rychle rozvíjí. Ale i ta potřebuje příběh. Harry Potter, knihy a filmy  o mladém čaroději, jsou silné právě v tom příběhu. Obsahuje také další nadčasové prvky: boj dobra se zlem, kdy dobro nakonec vyhraje. Hrdina je zpočátku outsiderem, to se nám někdy stalo každému, proto pro něj máme takové pochopení a dokážeme se do jeho situace vcítit.
Druhou věc, kterou na knížkách oceňuju, jsou informace. Tak zvaná naučná literatura. Ten výraz naučná se mi vůbec nelíbí. Jako by v něm bylo obsaženo, že mě někdo chce poučovat. Ten, kdo poučuje, má jaksi navrch nad tím poučovaným a to je nepříjemný pocit. Přitom mám ráda knížky, ze kterých se něco nového dozvím, a že jich dnes vychází spousta. Mnohem víc, než by člověk zvládl aspoň letmo přečíst. Navíc, nejsou nijak zvlášť levné, takže si opravdu rozmyslím, co koupím. Další možnost je půjčit si knížky v knihovně. Mým oblíbeným místem v knihovně je regál s novinkami.
V souvislosti s internetem se stále víc mluví o elektronických knihách. To už jsou jen soubory v počítači, úplně jim chybí ta hmotná podstata, nemají váhu, vůni, nemůžeme si je pohladit. Za to se dají sehnat levněji než ty papírové. Hlavně v angličtině, v češtině ten výběr ještě není tak úžasný. Velkou budoucnost podle mě mají elektronické knihy v oblasti naučné a odborné literatury. Znají to třeba studenti vysokých škol. My jsme kdysi měli stohy skript – papírových vysokoškolských učebnic, dnešní studenti mají internet.
Není to zvláštní? Internet je takovou bohatou studnicí informací, přesto stále vychází taková zajímavých knížek. I když říkáme, že nemáme na čtení čas. Stejně ale čteme, i když toho nezvládneme tolik, kolik bychom si přáli.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Pár vtipů


Chlápek zemře a skončí v pekle. Celý život mu říkali, že hříšníci tráví věčnost přidáváním uhlí pod pekelné kotle. Chlápek se tedy velice diví, když je uveden na své nové místo. Všude hromady uhlí a obrovská ohniště a spousty lidí, kteří se jen tak poflakují okolo v tričkách s pekelným potiskem. Tak se hned jednoho odsouzeného ptá, jak je to možné, vždyť mají pořád přikládat pod kotle.
“No jasně, ale je nás tu tolik, že až na tebe přijde řada, tak hodíš nějakých pět lopat za den!”









Přijde za rabínem novinář a ptá se ho: „Rabi, jak je možné, že mezi vámi je tolik geniálních vědců, matematiků, lékařů, hudebníků, úspěšných obchodníků?“ Rabím se zamyslí a vysvětluje mu: „Víte, my se snažíme už v malých dětech odhalit jejich talent a pak ho rozvíjet.“ „A co děláte s dětmi, u kterých žádný talent nenajdete?“, ptá se dál novinář. „Pokřtíme je,“ říká Rabín.









Sedí lord ve svém pokoji, hledí zamyšleně do plápolajícího krbu, popíjí svojí obvyklou sklenku whisky, venku sněží a on čeká, až přijede jeho manželka s tchyní. Po chvíli vstoupí do pokoje Jean: „Pane, zaslechl jsem rolničky - přijely saně.“ - „Obě, Jean?“





Před soudem: „Několikrát jsem obžalovaného upozornila, že jestli nepřestane, tak půjdu k soudu. Hrubě mi odpověděl, ať jdu třeba do prdele, no a tak jsem tady.“





Kádrovák si zavolá Kohna a oznamuje mu, že má hodinovou výpověď.”Ale za co?” ptá se Kohn. “Kdo byl vybrán do čela prvomájového průvodu?” “No já.” “A cos držel v pravé ruce?” “Stalinovu podobiznu.” “A v levé?” “Sem vedl psa” “A co jsi zahodil když jsem ti na seřadišti řekl ať pustíš toho kripla?”





Dohadují se Rus, Američan a Čech, kdo umí vyrobit nejlepší věc ze skla. Rus říká: “To my, u nás v Rusku, dokážeme vyrobit tak dlouhou skleněnou trubku, že s ní vidíme až na dno nejhlunšího oceánu!” … “A jak tomu říkáte?” … “Oceánohled”. Američan na to řiká: “To nic neni … to u nás, v Americe, dokážeme v…yrobit tak silnou čočku, že s ní vidíme do nejvzálenějšího vesmíru! řikáme tomu kosmohled.” A Čech na to: “To my v Čechách dokážeme vyrobit takovou věc ze skla, že s ní vidíme skrz zeď!” Ostatní se diví: “To neni možný … Jak tomu řikáte?” ……….. “OKNO!”

sobota 12. listopadu 2011

Pochybnost a důvěryhodnost

Nedávno jsem se dozvěděla jednu malou novinku o osobě, která je mi docela blízká. Nic převratného, jen taková drobnost, o které bych předpokládala, že mi ji řekne. Ale neřekla. Zvláštní.
Přemýšlela jsem, proč vlastně. Byla to maličkost, mohla jsem nad tím mávnout rukou, ale nějak jsem z toho měla a mám divný pocit. Jaký vlastně byl důvod toho, že jsem se tu věc nedozvěděla?
Zapomenutí? No, to asi ne. To rozhodně nebyl ten druh zpráv, které člověk zapomene.
Nedůvěra? To je asi pravděpodobnější vysvětlení. Prostě se ten člověk, ta osoba necítí se mnou natolik jistě, aby se mi bez obav svěřila. Nebo mě chce z určité části svého života vynechat.
Nic příjemného od člověka, kterému věříte. Najednou se vkrádá jakási pochybnost. Pochybnost o tom, jestli není náš vztah nějak pokřivený. Já si myslím, že jsme dobří přátelé, druhá strana mě možná považuje za jednu z mnoha známých.
Podobnou asymetrii známe u zamilovaných. Jeden miluje hodně, druhý méně nebo třeba vůbec. Že to nedělá dobrotu, to je jasné.
V přátelských vztazích to nebývá tak výrazné, ale taky se to stává. Mě se to stalo asi tak před rokem. Kamarádka, které jsem si cenila, si na mě neudělala čas, i když se vídáme dost málo. Sice mi vysvětlila, že měla nějaké rodinné problémy, ale já už od té doby přestala tlačit na pilu. Od té doby jsem se s ní neviděla. Nevím, nakolik toho má hodně, ani se na ni nijak nezlobím, jen jsem náš vztah přehodnotila a nesnažím se udržovat něco, co už se asi vyčerpalo. Bylo to trochu nepříjemné, protože podobná věc se dotkne člověčí sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty a to vždycky zabolí. Ale žádná tragédie, nic, kvůli čemu bych ronila slzy.
Když lidé z našeho života odejdou, protože je život zavede jinam – odstěhují se, vdají, ožení, jdou za prací – stýská se nám. Ale když odejdou proto, že už pro ně nejsme důležití, když se o nás prostě postupně přestanou zajímat, je to horší. Začneme o sobě pochybovat. Co jsme udělali špatně?
Stejně tak o sobě teď uvažuju i já. Přemýšlím, jestli mi ta dotyčná osoba věří. Jestli mi věří ti ostatní. Mají nějaký důvod o mě pochybovat? Dělám něco takového, že je od sebe odrazuju?
Tyhle nepříliš povzbuzující myšlenky o mě odhalují jednu věc: daleko citlivější jsem na podněty, které snižují moji sebedůvěru než ty, které ji zvyšují. Nevěřím si a pak o sobě začnu pochybovat i kvůli maličkosti.
Opomenutí té blízké osoby totiž může mít vícero vysvětlení. Třeba měla obavy, že se mě ta věc dotkne a nechtěla mi ublížit. To je taky dost pravděpodobné vysvětlení. Tím spíše, že se ke mě stále chová stejně přátelsky. Třeba tomu přikládám větší důležitost, než bych měla.
Možná, že ta drobnost mezi námi posloužila jen jako takový malý námět k zamyšlení pro mě a možná i pro moje čtenáře.
Nebo je to jedna z mnoha drobností, které jsem si náhodou všimla a protože jsem měla chuť psát, tak jsem si okolo ní vybájila celý příběh. Mě totiž psaní moc baví. Jen nemám tolik fantazie nebo spíš vytrvalosti, abych se vymýšlela se složitým příběhem a tak si jen tak píšu to, co mi zrovna letí hlavou.
Jsem zvědavá, jaký pocit ze svého psaní budu mít, až si tohle přečtu někdy po pár letech. Jestli se pochválím za zajímavou úvahu nebo se budu kácet z tho, jaké blbosti jsem to vyplodila.

pátek 4. listopadu 2011

Sny a snílci

Jste snílci? Pak vás možná vaše prakticky založené okolí chce trochu usměrnit, lidé se vám snaží vysvětlit, že máte stát nohama pevně na zemi a nebudovat vzdušné zámky.
Chci napsat něco o rozdílu mezi mega praktickými lidmi, kteří jsou sice skvělí, pokud jde o povinnosti, kteří jsou pracovití a možná i dokážou vydělat peníze, a lidmi, kteří jsou méně praktičtí, občas se nechají unést fantazií, zasní se, jsou to takoví básníci, vymýšlí věci, bez kterých se dá obejít. Ti praktičtí, ti pro to nemívají zrovna skvělé pochopení, protože jsou přesvědčení, že sny, ideály, básně, to všechno musí počkat, dokud nejsou hotové povinnosti.
Chci trošku obhájit ty snílky. Ze dvou důvodů. Jeden je ten, že k nim taky patřím. Druhý důvod je ten, že praktičtí lidé se dokážou obhájit sami. Mají totiž rychlou zpětnou vazbu.  Něco je napadne, tak to hned zkusí nebo se s někým poradí a svoje nápady rychle realizují nebo opouštějí.
Mluvit o snech se moc nevyplácí. Snílci nejsou populární. Jsou považování – ne zcela neprávem – za nepraktické, nebo dokonce za lidi, kteří raději místo práce lenoší. Jistě, je příjemnější snít o růžové budoucnosti než pro ni dneska pracovat. A když už se rozhodnete svoje sny realizovat, najdete ve svém okolí dost lidí, kteří vám připomenou všechny rizika a nevýhody toho, co se chystáte podniknout.